Další zajímavá čtení …

Dnes jsem narazila na další zajímavá čtení. Jedná se o blogy probermeto.cz a slobodavpraci.sk. Píšou je lidi, kteří rovněž přemýšlejí o svobodě v práci a ve společnosti. Je to fajn pocit patřit do této společnosti. Ještě je spojit dohromady a diskutovat spolu :-)

Jak si vytvořit vlastní práci podle blog.peoplecomm.cz

Již delší dobu sleduji stránky a blog Tomáše Hajzlera Peoplecomm. Je to inspirující čtení. V posledním článku „Jak si vytvořit vlastní práci“ píše mimo jiné o 7 principech této tvorby.

1. Umění být sám sebou, tj.soulad slova a činů

2. Péče o vztahy s nejbližšími

3. Vybrat si téma, co „vám nedá spát“

4. Věnovat 10 000 hodin práce tématu, aby byl člověk dobrý

5. Renomé aneb dát o tom vědět ostatním

6. Vznik společenství lidí okolo nás, které se zapojuje do našich projektů, jako důsledek naší upřímné a otevřené komunikace

7. Definice produktu, co a za kolik prodávat a začít prodávat

Tomáš již má za sebou pravděpodobně všechny uvedené kroky a jeho cesta a zkušenost jiných (John Williams: Jak dělat, co vás baví a dostat za to zaplaceno, Grada, 2012, Ľudo Dobšovič, Lívia Lozsi, Helena Šaldová a spousta dalších) dokazuje, že to funguje.

Rok 2012 byl pro mě důležitý. Rozhodla jsem se vytvořit si vlastní práci, jelikož již nechci „hledat práci“, kterou mi vytvořil někdo jiný.

Nezaměstnaní podporují zaměstnanost ostatních aneb důležitá podpora (v) nezaměstnanosti

Včera jsem se zúčastnila vášnivé debaty, která se rozpoutala na základě článku Užiteční nezaměstnaní (Vít Strobach, Marie Bíbová) v aktuálním čísle Nového Prostoru. Nikdy nekončící debata typu „nezaměstnaní příživníci – ano versus ne“. Určitě to znáte.

Článek v NP pojednává o tom, kolik pracovních pozic vznikne a trvale existuje v důsledku nezaměstnaných – od pozic zaměstnanců úřadů práce přes pracovní a podnikatelské poradce až po pozice zaměstnanců denních center a nocleháren určených pro nezaměstnané bezdomovce. Nikdy jsem se na fenomén nezaměstnanosti nedívala z tohoto úhlu pohledu. Až teď – jsem lektor v projektech pro nezaměstnané, tudíž patřím do skupiny lidí, kteří pracují, jelikož někteří z nás nemají práci. Nevidím v tom žádný problém – funguje to jako jakýkoliv jiný produkt na trhu na základě vzniku poptávky a potažmo nabídky po něm. Problém mám se způsobem a náplní podpory.

„Zprostředkovatelé“ úřadů práce (rozuměj zaměstnanci) fungují jako byrokrati sloužící jen k registraci člověka bez práce a k posouzení skutečnosti, zda má nárok na podporu v nezaměstnanosti nebo nikoliv. Beztak tam chodí tito lidé jen kvůli podpoře, jelikož vědí, že nic jiného tam nedostanou. Většinou se stydí, že nemají práci; a modlí se, aby je nikdo neuviděl při návštěvě tohoto úřadu. Být bez práce znamená obrovské stigma ve společnosti.

Projekty neziskových organizací podporující nezaměstnané jsou vesměs financované z Evropského sociálního fondu, tudíž jsou vázané předem danými podmínkami výzev. V rámci těchto projektů mají lidi bez práce možnost obdržet různé informace o tom, co a jak dělat při hledání práce, popřípadě o tom, jak začít podnikat.

Většina těchto lidí především ale potřebuje najít si zbytky svého sebevědomí a poznat sám sebe. Hledat odpověď na otázky typu „proč jsem ztratil zaměstnání, proč se mi nedaří najít si pracovní uplatnění, je to skutečně jen z důvodu aktuální situace na pracovním trhu, je v tom ještě něco jiného, co mi nedovolí připustit si myšlenku na vlastní podnikání“ atd. Zatím je této oblasti věnována nulová pozornost ve prospěch informací o tom, jak napsat životopis, co říct a neříct na pracovním pohovoru a jak být při tom správně oblečený, o podnikatelském plánu při zahájení podnikání a o manažerských dovednostech při něm.

V tomto případě by ale pravděpodobně přestali být našimi klienty. Koho bychom potom podporovali? Tak ať radši podpora (v) nezaměstnanosti ….

Výstava, která vám věnuje Něco navíc

O víkendu jsme byli na výstavě Jiří Kolář & Béatrice Bizot „Korespondáž“ ve Veletržním paláci NG. Doporučuji. Krásné a inspirující, dosud nevystavené pohlednicové koláže Jiřího Koláře, doplněné sochami Béatrice Bizot. Zajímavý dialog mezi umělci.

Jako inspirace navíc jsem se dozvěděla, že koláže vznikly jako důsledek smlouvy mezi Jiřím Kolářem a mladou studentkou Béatrice Bizot v letech 1986 – 87, kdy se oba zavázali, že si budou navzájem posílat pohledy a dopisy den co den v průběhu 1 roku. Béatrice Bizot se chtěla stát novinářkou. Jiří Kolář věřil tomu, že cesta k takovému cíli vede přes systematickou práci – denním psaním krátkých zpráv – a chtěl jí tímto způsobem povzbudit a motivovat. Ze studentky se stala sochařka. Nicméně, poselství Jiřího Koláře je nadčasové – dárek pro celý život.

Česko mluví o vzdělávání

placka_rovna-250x2581

Zapojila jsem se do projektu společnosti Eduin „Česko mluví o vzdělávání“.

http://ceskomluvi.cz/o-nas/

Projekt časově navazuje na připravovanou strategii vzdělávací politiky České republiky do roku 2020 Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy.

http://www.vzdelavani2020.cz/

Myslím si, že je to dobrý a velmi potřebný projekt, snažící se vytvořit celospolečenskou diskusi o vzdělávání v ČR. Ve čtvrtek 28.2 jsem byla přítomna panelové diskuse na téma „inkluze pro a proti“. Nejvíce mě zaujal příspěvek Dr. Dany Moree (Fakulta humanitních studií UK v Praze). Souhlasím s jejím názorem, že

  • je přílišný důraz kladen na výkon na úkor vztahů a připravenosti dětí „na život“,
  • a je potřeba převést zodpovědnost za vzdělání částečně na děti a spolupracovat s nimi na maximálním rozvoji jejich potenciálu.

Tato akce byla druhá, které jsem se zúčastnila. Zaráží mě jedna věc – nikdy nebyl přítomen člověk pracující na přípravě strategie vzdělávací politiky z Ministerstva. Vím, že výstupem celospolečenské debaty bude dokument definující smysl a cíle vzdělávání, dokument, který obdrží MŠMT. Myslím si ale, že přítomnost tohoto člověka by naznačila, že Ministerstvo považuje kampaň, potažmo tuto diskusi, za partnera ve svém snažení.

Uvidíme jak to bude dál.