Kurz kariérového poradenství aneb co budu až vyrostu

V pondělí a úterý jsem byla na kurzu kariérového poradenství. Kurz byl zaměřen spíš na teorii, nicméně jsem ráda, že jsem se toho zúčastnila. Bylo úžasné sledovat účastníky kurzu při uvědomování si podstaty kariérového poradenství.

Cílem kariérového poradenství by nemělo být přijmout jediné a zásadní rozhodnutí typu „Co budu až vyrostu?“. Cílem je pomoci klientům naučit se přemýšlet o sobě a objevovat možnosti k dosažení více uspokojujícího života. Naše zájmy a preference si většinou nevybíráme na celý život. Ony jsou totiž proměnlivé, což může zásadním způsobem ovlivnit vnímání kvality našeho bytí. Je důležité všímat si náhod, které se dějou v našich životech, a uvědomovat si skutečnost, že nás mohou posunout o krok dál jen v případě, že jsme otevřeni ke změnám.

Úspěch poradenství je totiž vždy hodnocen podle toho, co klient dosáhne v reálném světě mimo poradenské sezení.

 

Konec prokrastinace aneb kniha o odkládání …

Ve vydání Respektu z minulého týdne (27.5. – 2.6.) je rozhovor s autorem výše uvedené knihy, Petrem Ludwigem. Je to spolumajitel konzultační firmy, který se rozhodl napsat knihu o prokrastinaci, o výrazné a chronické tendenci odkládat plnění povinností a úkolů na pozdější dobu. S tímto divným pojmem jsem se setkala teprve nedávno na stránkách konzultantky Dominiky Špačkové maminkatelky.cz.

Petr Ludwig a Dominika Špačková mají jedno společné – oba doporučují způsob, jakým se lze vyhnout odkládání povinností a úkolů. Když něco takového čeká Petra, „rozdělí si úkoly na tři menší úkoly a v tu chvíli není problém udělat aspoň něco z toho.“ Dominika si myslí, „že maminky, které pracují při dítěti, neprokrastinují“, tudíž je zřejmě výhodné začít pracovat při dítěti nebo si pořídit dítě při práci.

Myslím si, že pokud člověk něco chce, udělá to a neprokrastinuje. Vidím to na své dceři. Na povinnosti a úkoly, které musí udělat, často „zapomíná“. Jakmile něco chce, jde za tím tvrdošíjně a nepřestane do té chvíle než to udělá nebo získá. Jednoduše to chce. Myslím si, že pokud povinnosti a úkoly odkládáme, spíš než řešit, JAK je neodkládat, doporučuji zamyslet se nad tím, PROČ je odkládáme. V případě, že budeme k sobě upřímní, získáme zajímavé informace o svém životě. A pokud budeme chtít, můžeme se rozhodnout na něm cokoliv změnit :-)

Včera jsem se zúčastnila skvělé přednášky

Tomáše Hajzlera. V rámci propagaci své knihy Peníze, nebo život? mluvil o tom, jak žijeme, jak bychom mohli žít a co pro to můžeme udělat. Tomáš je dlouhodobý propagátor myšlenky „svobody v práci“ a umí o tom mluvit výborně.

Již nějakou dobu jsem členkou encounterové skupiny, kde mám příležitost poznávat, kdo jsem, přes komunikaci s jinými lidmi. Tady jsem si uvědomila, že jsem pracovala příliš dlouho pro jiného a vykonávala různé nesmyslné práce. Vystoupila jsem z tohoto kolotoče. Teď hledám způsob jak žít v souladu s vlastními potřebami. Chci si vytvořit práci sama pro sebe, která mě baví a zároveň slouží jiným lidem. Na této cestě jsem párkrát narazila na to, že vše již bylo vymyšleno. Nechala jsem se zastavit. Až jsem narazila na knihu Austina Kleona Kraď jako umělec. Při jejím čtení jsem pochopila něco velmi důležitého. Není nic nového pod sluncem. (Což bylo, jest to, což býti má; a což se nyní děje, jest to, což se díti bude; aniž jest co nového pod sluncem. Kazatel 1, 9)

„Nezralí básníci napodobují, zkušení kradou. Ti špatní znetvoří, co si vezmou, zatímco dobří z toho udělají něco lepšího, nebo alespoň jiného. Skutečný básník zvládne svou kořist naroubovat do jedinečné koruny pocitů, zcela odlišné od té, ze které si svůj roub uštípl. T.S.Eliot

A včera jsem měla možnost to vidět a slyšet. Tomáš mi ukázal jak zkušený a dobrý básník udělá z již existující myšlenky něco lepšího. Inspirující zkušenost. Děkuji.

Výstava, která vám věnuje Něco navíc

O víkendu jsme byli na výstavě Jiří Kolář & Béatrice Bizot „Korespondáž“ ve Veletržním paláci NG. Doporučuji. Krásné a inspirující, dosud nevystavené pohlednicové koláže Jiřího Koláře, doplněné sochami Béatrice Bizot. Zajímavý dialog mezi umělci.

Jako inspirace navíc jsem se dozvěděla, že koláže vznikly jako důsledek smlouvy mezi Jiřím Kolářem a mladou studentkou Béatrice Bizot v letech 1986 – 87, kdy se oba zavázali, že si budou navzájem posílat pohledy a dopisy den co den v průběhu 1 roku. Béatrice Bizot se chtěla stát novinářkou. Jiří Kolář věřil tomu, že cesta k takovému cíli vede přes systematickou práci – denním psaním krátkých zpráv – a chtěl jí tímto způsobem povzbudit a motivovat. Ze studentky se stala sochařka. Nicméně, poselství Jiřího Koláře je nadčasové – dárek pro celý život.